NALINKOVANÝ blogspot

Únor 2011

Krutá krása

27. února 2011 v 11:38 | Mňoukla&vymňoukla |  Různé (vy)mňouky
Elejlan klečela na ledové zemi se slzami v očích, které upírala ke svému muži:"Ledjene, prosím! Nedělej to, ty dokážeš úplně všechno zabít, copak nemáš v sobě kouska srdce, eh, co se vlastně ptám, ty nemáš srdce." Ledjen přestal přecházet po parketách z ledu a obdivovat rampouchy, zastavil se před Elejlan, která se otřásala zimou a pláčem:"Malá, hloupá Elejlan," ledově se zasmál, "ještě to nechápeš, bude to krásné všude samý led, ledové potoky, ledoví ptáci, ledové laně, lidi! A přestaň mi tu fňukat o citech a nebreč, tvě slzy zvoní o ledovou zem jako zvony na kostele, ikdyž plač, zvoň umíráček pro všechno živé!" Elejlen se otřásla odporem nad představou, že by mělo všechno zmrznout, aby to její krutý manžel Ledjen mohl obdivovat. Snášela všechny jeho krutosti, už to, že ji unesl od rodičů a vzal si ji, byla podlost, ale Elejlan mu to odpustila. Teď se chystal zničit všechno živé... :"Ledjene, zastav to, prosím!" Elejlan se otřásala ledovým pláčem. "Ne, už to začalo, Elejlan, představ si tu krásu, tichou, ledovou krásu a pak už jen nás dva!"
Ledjen stál na nejvyšším bodě celé země, hoře Ledjanktach, pocítil šťastné bodnutí, jeho zlomyslnost dostala, co chtěla, celá léta mu lidé obětovali, aby vždy vrátil sníh, aby nenechával dlouhou vládu slunci, protože slunce je bolelo. On jim teď jejich přání splní, konečně bude sám, sám s Elejlan, kterou už se nikdo nepokusí vysvobodit, protože led se jak známo nehýbe. Ledjen si ještě chvíli vychutnával pocit před apokalypsou a pak pohlédl do kraje, potoky už začínaly mrznout, krystalky ledu se všude chytaly jako krajkoví od zručné švadleny. Led paličkoval do oken krajky, vyšíval jinovatkou jehličí stromů a trávu, ale tohle nebylo všechno, Ledjen se pustil do živého, lidé s hrůzou prchali z chlévů a kurníků, když jim skot a slepice mrzly před očima, Ledjen je nenechal doběhnout, někteří zmrzly samy, někteří v náručí blízkých.
Zatím krásná Elejlan čekala na svého muže v ledovém paláci a neustále kropila podlahu slzami, už neuvidí metku, otce ani bratra, který se měl narodit měsíc potom, co ji Ledjen unesl, ale věděla, že nemusí plakat dlouho, čekala na to, co Ledjen nevěděl, chtěla mu ti říct, ale nemohla, nemilovala ho, jen jí bylo líto tak kruté bytosti, ale prostě mu to nemohla povědět, nebyla by sama s ním, ač byla její "láska" sebevětší. Už přestala plakat, zvedla hlavu k modré obloze a naposledy poděkovala bohům.....
Když Ledjen dokonal své dílo zkázy, vrátil se do paláce, šel za Elejlan, kterou chtěl provést po nové, ledové zemi. "Přece neutekla," brumlal si, měl pravdu, neměla by kam, ale kde tedy může být. Pak mu svitlo, rozběhl se do místnosti, kde Elejlan zanechal, na zemi ležel obrovský kus ledu, pod kterým šla mírně rozpoznat krásná, dívčí tvář, na zemi ležela pohřbená v ledu malá Elejlan.....

Deník primána

25. února 2011 v 21:16 | Mňoukla&vymňoukla |  Různé (vy)mňouky
Táákže, uplatňuji se i jako redaktorka, takže vám dám sem článek, který jsem psala v primě do novin.
Bloudím školními chodbami sem tam a hledám třídu, která tu přece stoprocentně byla, pak zdrceně usedám na jednu z židliček a čekám, kdy se zpoza rohu vynoří příšera, která mě sežere.toť osud nás primánů. Ale zatím to vypadá, že se šťastně dožijeme konce roku, pokud nás nezašlápnou v jídelně a nestane se jiná pohroma…
Těch zážitků, kterým začít? Hmm, jo bude to naše první-Poslední zvonění. Musím přiznat, že nezůstalo jediné oko suché, protože zjištění, že odejde náš velký vzor-maturanstvo, nás opravdu zarmoutilo (upřímně-nebýt puchu z voňavek, tak nikdo nebrečí). Úplně první " výběrčí daní" tedy španělská sekce zklamala, ječet, smrdět a vybírat peníze, to umí každý. Ale 8B8 se vyznamenala, na jejich Poslední zvonění se nezapomene.
Dále tomu, kdo vymyslel maturity, postavím krásný pomník (až budu maturovat, tak ho zbořím), maturitní týden je prostě SUPERŽÚŽOÚŽASNÝ (nikdo neříkal, že pro mauranty) končit po čtyřech hodinách vyučování je nejkrásnější sen na světě a to celotýdenní.
A nakonec… Znějí fanfáry a rozvíjí se červený koberec, po obou jeho stranách stojí v pozoru vojáci. Komu ještě nedošlo, co se děje, tak vysvětlím-vzdávám se svého titulu "malinkatý primánek" je ze mne středně velký a o rok inteligentnější sekundán.

Tulačka přes pražce

24. února 2011 v 17:53 | Mňoukla&vymňoukla |  Zatlapkaná poezie
Přeskakuji pražce a paprsky vedle mě tančí,
tančí sice rychleji, ale já jim přesto stačím.
Vždycky na mě počkají, pak mi bliknou do očí,
než já dvakrát zamrkám, tak zase jinam přeskočí.
Když už nechytáme dech, sedneme na nějaký vlak,
tam skáčeme dál dokud si slunce nezavolá mrak.
Pak paprsky musí jít spát a já v rose usínám,
než zas ráno paprsky na koleje zavolám.
Lidé na mě koukají, jak celý den bosa skáču,
paprsky a vlaky mě provázejí, ať směji se či pláču.

Orchideje a tulipány

20. února 2011 v 19:57 | Mňoukla&vymňoukla |  Různé (vy)mňouky
Byla jsem na výstavě orchidejí a tulipánů. Jsou to moje nejzamilovanější květiny, samozřejmě se to neobešlo bez focení a pro příznivce básní a koček mám dobrou zprávu, orchideje i tulipány jsem nacpala do básniček a fotky koček nesmí chybět, zahradnictví, ve kterém se konala výstava je koček plné.

Začnu orchidejemi, fotkami.

BLUETomuhle říkají Můrovník.
Leopard
Ach, jo asi se nedostaneme dál než k orchidejím, tak alespoň tu básničku.

Květomluva
Za mou lásku mi prosím dej,
nežádám mnoho snad,
obyčejnou, malou orchidej,
mohl bys mi ji dát.

Mám od tebe orchidej, co přát si víc,
děkuji ti miláčku,
ale proč žlutá, jistě tím chceš něco říct.
Ach-žárlíš, hlupáčku!

Žlutou orchidejí, říkáš, že o jiném sním,
vždyť jsi jediný, jako ta orchidej,
zapřisáhnu se jméném svým,
jen trošku důvěry mi dej.

Pohřeb zloděje, kterému narostla křídla aneb t(d)rab(b)lata

13. února 2011 v 12:50 | Mňoukla&vymňoukla |  Různé (vy)mňouky
Soutěž u The zase tady.

Naše mafie se shromáždila nad záhonem mrkví. Kápo pronášel proslov, to je docela pocta. Standa byl vážený.Objasním vám to, jsem členkou mafie a Standa, dokud ho v obchodě s HEDVÁBÍM nestřelili, kradl ponožky. Teď leží dole s mrkví, kam jsme ho zakopaly. Má krásný pohřeb

Od pohřbu je to pět dní a právě vykrádám ZLATNICTVÍ. Najednou se otevřela nebesa a Standa mával křídly a řval: "Martianetto, tys to dovolila!? Dovolila si, abych skončil v mrkvy. Počkej, teď tě chytí, skončíš v petrželi!" Uznáte, že i na mafiánku je toho moc. Ječela jsem i na policii po celou cestu do věznice.
Slov je opravdu sto a jsou použita všechna určená slova ikdyž je tam nejvíce mrkve ;).

Něvěříš? K nevíře!

7. února 2011 v 20:23 | Mňoukla&vymňoukla |  Různé (vy)mňouky
Já zase doháním. Ale už jsem skoro tam. Druhé kolo u THE. Úvaha na téma VÍRA.

Tuto úvahu bych ráda věnovala lidem, kteří na otázku "v co věříš?", odpovídají dvěma slovy v a nic. Takový člověk musí mít duši jako prázdný sud, na který zaťukáte a on vám odpoví jen dutým "bum". Proč si myslím, že je víra tak důležitá? Už jen z toho důvodu, že dříve víra vysvětlovala mnoho přírodních jevů a dodnes je vodítkem k nepochopitelným věcem. Dále, když máte pocit, že ve vaší situaci je absolutně konec, apokalypsa a zničení, kterému nic neuteče, je tu víra, která vám dá sílu a naději v zázrak.

Chvilku se budu věnovat smrti. Křesťan si řekne, zemřu, půjdu do nebe. Ale co dělá ten, kdo nevěří. Popišme si to, zemřu, budu spát, ale ne týden či rok, navěky. Nikdy už neuvidím sluneční světlo, nikdy se neprobudím. Že to nevadí? Že přece budete mrtví? Tak si to představte, jen tma, tma, která nikdy neskončí. Neustálé bytí ve tmě. Společnost vám v té nekonečné tmě budou dělat jen červy, které nevidíte. Bojíte se smrti? Bojíte se bez víry. Jestli vám nahání strach, to věčné ticho, tak věřte. Nemusíte být křesťan či buddhista, vymyslete si něco, co bude POTOM.

Má úvaha se pomalu chýlí ke konci a tak mi dovolte jen dodat. Nebuďte prázdnými nádobami, které jen duní a v životě nemají nic, z čeho by se radovaly, na co by se těšily a ohánějí se jen FAKTY. Není to smutné žít jen v představě, že tak to prostě JE?

Soutěživá Mňoukla_Haiku

7. února 2011 v 17:15 | Mňoukla&vymňoukla |  Zatlapkaná poezie
Rozhola jsem se pro další velice zajímavou soutěž. Nachází se u The a já zatím doplňuji. Stihla jsem teprve třetí kolo, ale první, jak říkám doplňuji. Tedy Haiku na téma NOC. Je to můj první pokus o haiku a nazvala jsem ji HVĚZDY. Jsou to tři haiku, které na sebe navazují.

Uprostřed temna.
Do klína tiše spadnou.
Vrací nám světlo.

Zasvítí v dlani.
Pohladí láskou duši.
Vrací nám víru.

Zbude z nich jen prach.
Již nevrátí se zpátky.
Ta útěcha hvězd.

Tak zatím první kolo, uff, dalo zabrat.


Z okna k lásce 2

6. února 2011 v 18:52 | Mňoukla&vymňoukla |  Různé (vy)mňouky
...."Posaď se" usmál se na Elen. Elen chvíli stála a otálela, pak si s nedůvěřivým pohledem sedla na teplou deku. Alex se s věčným úsměvem usadil vedle ní. "Cos mi tedy chtěl ukázat?" zeptala se stále nedůvěřivě Elen. "Tamhle," ukázal Alex k noční obloze. "To je Velká medvědice, připomíná mi tě, velká, krásná a zářící...." ztlumil hlas. "A tam, to je Velký vůz, ten by nás odvezl, kam bychom chtěli, jen nás dva." Elen se zatvářila polichoceně a pak se oklepala zimou. "Promiň, zapomněl jsem, že jsi tu jen nalehko," Roztáhl Alex ještě více svůj úsměv, sundal si kabát a hodil ho Elen přes ramena.
Své ruce nechal ještě chvíli na jejích ramenou, když je chtěl stáhnout, Elen se pro ně natáhla a podržela je na svém těle. Pak se na Alexe podívala zářivým pohledem: " je mi s tebou krásně i s hvězdami," Elen se nadechla a pokračovala: "mám tě už dlouho ráda, ale nevěděla jsem jak to říct, teď mi pomohla Velká medvědice...." Alex ji nenechal koktat dál vyznání lásky a políbil ji.
 Když se dostatečně vynadívali odvedl Alex ELen domů. Na okenní římsu ji vysadil jedním lehkým pohybem. Elen mu hodila kabát, poslala polibek a sotva si lehla do postele usnula. Ráno si začala zoufat, že t byl jen sen. Když však na ni před školou mrkl ten, o kterém snila zaradovala se- sen to nebyl! Tak mocná láska a noční obloha spojily dva lidi a ze dvou srdcí stvořily jedno.

Toť konec mého výtvoru. Pokusím se zapracovat na další povídce, vás však prosím o pomoc v anketě ;) .

Z okna k lásce

2. února 2011 v 20:31 | Mňoukla&vymňoukla |  Různé (vy)mňouky
Elen se  trhnutím probudila. Ještě ji v uších odeznívala melodie ze snu. "Sakra! Co se děje?" Elen zanadávala, vrazila si malíček do ucha a řádně s ním zatřepala. melodie, která zněla i ve snu přesto nepřestávala slábnout. Elen vstala, šla zkontrolovat hudební přehrávač, potom Mptrojku, nic. Napadla ji poslední bláznivá možnost, odhrnula záclonu a vyhlédla ven. Napřed sebou trhla zděšením, ale pak se uklidnila a co nejtišeji zaječela:" Co tu děláš??" Pod oknem stál její dlouhodobý ctitel Alex.

Alex se usmíval svým obvyklým širokým úsměvem a šeptal:"Chci ti něco ukázat, pojď dolů!" Elen si poklepala na čelo a šeptla:"Dveřma je to slyšet a lítat neumím." Alex si stoupnul pod okno a roztáhl ruce v ochranitelskou náruč:"Skoč!" Elen si pomyslela, že se Alex zbláznil, ale pak jako by jí něco říkalo, ať to zkusí. Vykasala si dlouhou, teplou noční košili a skočila.

Dopadla měkce do Alexovi náruče, ale hned se z ní vytrhla, aby to nevypadalo.  Alex to přešel jen pousmáním. Vydali se na malý kopeček za Eleniným domem. Alex vytáhl deku a rozprostřel ji po zemi. "Posaď se," usmál se na Elen.

Pokračování příště.
<a href="http://www.bloglovin.com/blog/4435675/?claim=nbzjvcbvqx3">Follow my blog with Bloglovin</a>