NALINKOVANÝ blogspot

Listopad 2011

Adventní pohádka

27. listopadu 2011 v 19:57 | Mňoukla&vymňoukla |  Povíd(ač)ky
Na každou adventní neděli jsem se rozhodla napsat pohádku o malém andílkovi. Je věnována zase všem Kulíškům. A už dost povídání a dejme se do předčítání :)

Útržky

26. listopadu 2011 v 16:27 | Mňoukla&vymňoukla |  Povíd(ač)ky
Třídila jsem dokumenty, rozepsané články a tak podobně. Bylo mi líto je smazat, mazat ty útržky mého života. Navíc nevím, co psát. Takže se obracím na vás. Nakopu sem všechny nedopsané články. Vždycky měly i název.... Takže jedna a více vět s názvem se vám budou snažit vlichotit a vy, žádám vás, vy mi řekněte, který útržek se vám nejvíce líbí :)

Existuju?
"Panebože, panebože, panebože!" Vanda chodila po pokoji a neustále opakovala toto slovo, v ruce držela čokoládu, ze které neustále ulamovala a jedla....

Avanturín
Sedělav restauraci a do popelníku klepala marlborku. Necukala jenom rukou s cigaretou, klepala i podpatkem, jako když nervózně na někoho nebo něco čekáte. Pravdou bylo to slovo nervózně. Byla nervózní z toho předmětu, co jí ležel v kabelce. Típla cigaretu a odhodlaně se natáhla pro kabelku a vyndala z ní malý, papírový sáček, ve kterém se skvěl bronzově hnědý barevný kámen se zlatými tečkami uvnitř. Obracela ho v ruce, kámen příjemně chladil, ale pěkný pocit z kamene jí zkazila ta otázka. Proč? Proč jí ho dal, když o ni celé ty roky nejevil zájem? Vhodila ho zpátky do pytlíčku a prohlédla si svá pořezaná zápěstí. Věděla, že za ty jizvy on nemůže, ale proč sakra...

Co nás dělí
Vběhla jsem do pokoje a práskla za sebou dveřmi. Neměla jsem to dělat, ale nešlo se tomu ubránit, pomalu jsem otočila ještě klíčem v zámku a pak sebou bez váhání prštila na postel. Začala jsem brečet-zase, ale nešlo se tomu bránit, poslední dobou se bráním jen málo věcem. Najednou se za mnou ozval známý hlas: "....

Kočičí duše
Ale no tak. Přece to zvládneš. Asi hodinu jsem pochodovala po svém pokoji a snažila se sebe samu přesvědčit, že ten konkurz zvládnu. Jaký? Jdu na divadelní akademii, ke své smůle jsem však neměla ani páru o tom, jak předvést rostoucí trávu či spící přírodu. Rozpíjela jsem svůj pohled v obraze za oknem, kdy bylo krásně slunečno a já trčela doma s knihou "Jak se stát výbornou herečkou...". Ach, jo. Rozpila jsem svůj pohled zase do slunečních paprsků. "CVOKU!" v hlavě se mi ozval hlas a já jsem leknutím nadskočila pět metrů do vzduchu a praštila jsem se o strop do hlavy. "CARMEN!" zařvala jsem na svou kočku, která se s škodolibým úsměvěm rozvalovala na pohovce. (JO, jmenuje se Carmen, jednak proto že to znamená latinsky báseň a jednak pro to, že Carmen je slavná hra.) "Ano, zlatíčko? Nepolekala ses viď, že ne, chtěla jsem ti jen udělat radost." Carmen měla jako vždycky dobrou náladu, což je na kočku dost divné. "Ne, vůbec ty moje malá, bílá potvoro, vůbec si mě nepolekala, jen jsem vyskočila tak vysoko, že jsem se praštila do hlavy a jsem naježená jak dikobraz. Někdy mi ty kočičí reflexy lezou perfektně na nerv!" "Na kočičí reflexy si nikdy nestěžuj!" bafla na mě Carmen. "Promiň, promiň, hele učím se jak vidíš a taky bych byla ráda kdybys mě nepřipravila o ten poslední nerv, co mi zbývá."pohladila jsem Carmen a mrkla na hodiny. "Ježíši, Car, já přijdu pozdě!" Hodila jsem na sebe šaty a rozběhla se ke dveřím. "Budeš se mnou, viď?" loupla jsem nervózně po Carmen okem. "Jistě hlupáčku!" zapředla mi Carmen a její předení mě hřálo jako talisman...

Je to na vás:)

Elitě

14. listopadu 2011 v 20:02 | Mňoukla&vymňoukla |  Různé (vy)mňouky
Psala jsem to jako článek do školního časopisu... Ovšem školní časopis nikdo nečte. A článku je moc smutno, že si ho nikdo nepřečetl. Tak jsem mu chodákovi musela slíbit, že mu zařídím přečtení. Jen na srozuměnou, nevím jestli to víte, ale oktaváni (maturanti), si vždycky mylí, že jsou nejlepší. Lonští primáni nebyly, byly, achjo, to nejde vyjádřit, něco tak příšerného a hrozné jste prostě neviděli, to, co si dovolovali ke starším studentkám... Tak tedy Budoucí elito národa...

Na začátku školního roku slýcháme ze všech stran, že jsme rozumnější a vyspělejší. Podepisujeme takový ten arch papíru, kde slibujeme, že nepodpálíme školu, nevybuchne díky nám laboratoř a tak dále. A tak se mi tento čas zdá nejvhodnější, abych vám připomněla, že starším se ustupuje, profesory chováme ve cti nejvyšší, a dál se uvidí. (Předem upozorňuju ty, kterým se tento článek nebude líbit, že nosím v kabelce jedovatou tarantuli a jsem schopná vás předbíhat ve frontě na oběd, tak, že si mě ani nevšimnete!)
Oktaváni, nejvyšší, nejmoudřejší a všemocní tvorové si každoročně stěžují, že primáni jsou rok od roku horší a horší. (Jestli namítáte, že ti letošní jsou v pořádku, tak si laskavě uvědomte, že jsou teprve měsíc v novém prostředí a tak začátkem listopadu očekávejte vichřici v podobě rozkoukaných primánků). Taky jsem byla primán a klidně se přiznám, že to nebylo zas tak dávno. Všichni si na nás stěžovali. Letošní sekundáni taky nebyli úplná zlatíčka. A co vlastně děláme špatně? (Tentokrát míním všechny, primáni nemůžou za všecko).
Mezi námi děvčaty, jsem nezažila den, kdy bych na chodbě nezaslechla slova, která se v komixech značí způsobem: *´-§'÷/". Nebudu předstírat, že nikdy nic takového neříkám (zvláště v případech, když zjistím, že je neohlášená písemka, hloupá náhoda mě vybere na ústní zkoušení apod.). Řeknu to, občas, ale i tak jsou výrazy, kterým se i v případech uvedených v předchozí větě, vyhýbám. A už vůbec tyto výrazy (i ty "jemnější") nepoužívám v běžné mluvě (tedy hlavně z toho důvodu, že nechci riskovat nábor k dlaždičům). Představte si dívku s růžovými tvářičkami, blonďatými vlásky, prostě bohyně Afrodíté sama. Jste uhranuti tou neobyčejnou krásou, když ale tato sladká dívka otevře pusu, která je přeplněná výrazy přinejmenším Áreovými, neříkejte, že se neleknete! Kluci, dejme tomu, vypadají dospěleji, když se vyjadřují ostrými a nehezkými výrazy. Nechtějte mi, ovšem tvrdit, že vypadají dospěle, když se jim pět vteřin po vychrlení jejich "úžasné" slovní zásoby, objeví za zády dozor a oni s otevřenou pusou čekají, kdy skončí proslov o vychované elitě národa.
Nyní si s dovolením vezmu na přetřes Davida a Goliáše. Tento příběh nás poučuje tím, že i malý a obyčejný člověk může zničit velkého a mocného obra. Jenže, musíme si uvědomit, kdy je Goliáš Goliášem, tedy tím, kdo škodí a šlape po pověsti obyčejných, malých lidí, jen z rozmaru. Kdyby David neměl kouska rozumu a choval by se jako někdo z vichřicových primánů a naopak Goliáš byl vyzbrojen rozumovou převahou jako moudřejší, starší studenti (neříkám, že jsou všichni takoví!), tak by David odcházel k mamince s pěknou boulí na čele, protože si za své projevy zasloužil pár facek. A kdyby ti starší a moudřejší byli opravdu takoví, jako o sobě říkají, tak těm malým, co si hrají na velké, nenadávají do fakanů, ale vůbec si toho něčeho, co pod nimi pípá urážky, nevšimnou.
A ještě je ve škole někdo. Je velký, mocný (mocnější než oktaváni) a žádá po nás, abychom se učili. Profesorský sbor. A když zrovna čekáme velký test, jsme otrávení a vůbec nechceme mluvit s někým, kdo nám zadal včera příšerné téma na slohovou práci, tak je slušnost pozdravit. Když píšu pozdravit, myslím pořádně. Sešmoulané "drý en" nikoho nezajímá. Povím vám tajemství, když budete hezky zdravit, je menší šance, že budete v hodině opakovaně vyvoláváni. A vůbec, zdravit by se mělo, protože je to slušnost.
Nyní se s vámi již slušně a pěkně loučím. (A znovu vám připomínám tu tarantuli v mojí kabelce!)
<a href="http://www.bloglovin.com/blog/4435675/?claim=nbzjvcbvqx3">Follow my blog with Bloglovin</a>