NALINKOVANÝ blogspot

Leden 2012

Malým slečnám

23. ledna 2012 v 20:14 | Mňoukla&vymňoukla |  Zatlapkaná poezie
Malým slečnám, kterým se dnes nechce spát
Dovolte mi, mladá dámo,
připít Vám dobrý vínem
a poklonu Vám vyseknout,
je v ní ukryt příběh s mušketýrem
a Vy ho smíte vyslechnout.

Kdysi, před dávnými časy,
kdy se králům klanělo,
žil šlechtic s dlouhými vlasy,
jak se tehdy slušelo.
Pro dámu a čest zbraň křížil,
přátelům rád pomáhal,
kvůli slečně se tichou nocí plížil,
s jejími vězniteli jak´vítr zamával.
Pak s ní dlouho, šťastně žil,
jako jiní hrdinové,
a pro Vás by se jiný bil,
však ho potkáte v říši snové.

Zavřít oči už jen stačí,
mušketýr čeká, jděte spát!
Čeká moc dlouho, už se mračí,
musíte se na něj pousmát.

Tahle byla jen pro kulišky. Kulíškům bude jiná, třeba s drakem, nebo letadly :)









Rozhovor s Lukkym

22. ledna 2012 v 20:15 | Mňoukla&vymňoukla |  Různé (vy)mňouky
Mňau!
Jsem moc ráda, že když jsem po dlouhé době popadla svůj imaginární zelený brk, měla jsem tu čest udělat rozhovor právě s Lukkym. Obdivuju jeho úvahy, a ten rozhovor byl taky skvělý. Nezapomeňte ho navštívit :)

Ahoj!
Zdravím!
Jak tě napadají tvé krásné úvahy, ze zálohy nebo to berou přímým útokem?
Oni vždy prídu vtedy, keď to najmenej čakám. A to ma štve! Keby aspoň dali vedieť, mohol by som poupratovať! No väčšinou sa finálna verzia od tej prvotnej dosť líši. Proste napadne mi behom písania niečo iné a občas sa stáva, že príbeh alebo úvaha dostane úplne inú podobu. Ale aj tak, nikdy so svojim dielom nie som spokojný. Možno to je dobre, možno zle. O to viac som rád, keď sa to ostatným páči.
Tradiční otázka: Jak jsi přišel na to, že si založíš blog?
Prišlo to tak isto nečakane ako prichádzajú nápady. Zase do neuprataného. Mal by som s tým niečo robiť! Zrazu som mal pred sebou prázdny blog. Povedal som si: ale čo budem písať? Vôbec nič mi nenapádalo. Tak som na blog pridával články čo ma zaujali alebo piesne čo sa mi páčili. No potom nejakým zázrakom mi prišlo na um, že to takto nechcem. Je to predsa môj blog a preto by tam malo byť všetko z mojej hlavy! Moje články! Môj design! A tak sa blog vyformoval do dnešnej podoby.
Moc kluků blog nepíše, jak se srovnáváš s tím, že píšeš do blogového babince?
Ja babskú spoločnosť zbožňujem! Preto sa tu cítim ako ryba vo vode!
Dokonca, keď som bol ešte v maminkinom brušku, doktor jej povedal, že bude mať futbalistku! No a namiesto tej futbalistky som sa narodil ja! Takže možno na tom niečo bude! Inak futbal mám rád len v telke... ako aj ostatné športy...
Nedávno byl pátek třináctého, věříš na něj? A stalo se ti něco zlého?
Pre mňa je to úplne všedný deň. Dokonca som ani nepostrehol, že bol piatok trinásteho. Uvedomil som si to asi v polovici dňa. No a či sa mi vtedy stalo niečo zlé? Nie, nespomínam si. Akurát mi nevyšli čísla v Lote. Ale to nie je žiadna novinka!
Když už jsme u toho věření, co si myslíš o ufonech?
No ufóni sú už iná kategória. Jasné že verím, myslím že v takom množstve galaxii musí existovať život. Dokonca som napísal pre ufónov reklamu. Nie je síce moc pozitívna, ale pravdivá. Myslím, že by sme my ľudia zničili ufónov skôr, ako oni nás. Ale to je len môj subjetkívny názor.
Dovol mi zmínit tvé dvě pohádky pro kulíšky. Čteš rád pohádky?
K tomuto projektu som sa dostal zázrakom. Edith ma vyzvala k napísaniu v jednom komentári pod mojou rozprávkou. Okamžite som ponuku prijal. Sám som bol kedysi kulíškom, tiež som sa narodil trošku skôr ako som mal a stačilo málinko a už by som tu možno nebol. Preto sú takéto projekty úžasné a naplňujúce. Dávajú zvláštnu energiu a radosť. Rozprávky mám rád, pretože sa v nich môže všetko. A obzvlášť mám rád tie tvoje, lebo využívaš svoju fantáziu naozaj naplno. Milujem deti a už sa neviem dočkať tých svojich. Najviac by som chcel malú princezničku, ktorú by som mohol rozmaznávať od rána do večera. Keby to bol chlapec, určite by bol slávnym futbalistom. Ale o tom sníva asi každý otec. A popravde, mám ešte čas...
A sobě nebo někomu jinému?
Rozprávky čítam zatiaľ len sebe, alebo malému synovcovi.
Jak bys popsal svůj blog?
Môj blog? Toto je asi najťažšia otázka. Je to taký môj malý zápisník. Zápisník, v ktorom využívam moju fantáziu. Musím ju venčiť, aby sa nestratila. Lebo neviem čo by som bez nej robil. Myslím, že môj svet by bol o niečo smutnejší. Niekedy ma mrzí, že sa mu nevenujem viac. Ale ako som už spomenul, to závisí od tých nápadov, ktoré si chodia kedy chcú.
A jak bys zhodnotil celý rozhovor a rozloučil se?
Ďakujem ti za veľmi kvalitné otázky. Dúfam, že moje odpovede sú postačujúce a nebudeš sa pri nich nudiť. No a nakoniec by som ti chcel popriať veľa nápadov a ešte viac napísaných článkov. A nie len tebe, ale všetkým blogujúcim kolegom v tomto babinci.

Co můžu víc než hrozně moc poděkovat? Asi jen dodat, že pokud jste se alespoň trošku neusmáli, jste suchá sušenka.
Vaše Mňouk

Sněhová

21. ledna 2012 v 16:00 | Mňoukla&vymňoukla |  Zatlapkaná poezie
Padá z nebe, čistá, bílá,
jako pohádková víla.
Čistá, dotknout se jí nesmíš!
Bílá, ať ji neočerníš!
Nech ji, aby se snesla,
aby též na zem klesla.
Svět bude, díky bílé,
nevinný, zlomek chvíle.
Až roztaje, zbude jen černá,
ale aspoň ta chvíle jedna…

Ve jménu ptačí nožičky v kroužku

15. ledna 2012 v 16:29 | Mňoukla&vymňoukla |  Různé (vy)mňouky
Zbožňuji styl hippies, ale chtěla bych, aby si lidi nemysleli... No, aby si nemysleli to, co si myslí, což se dozvíte. Napsala jsem totiž esej/úvahu/fejeton, já nevím, co to je, vyberte vy. A teď už se jen proklikněte přes perex a můžete číst :)

Čudvíci

13. ledna 2012 v 19:39 | Mňoukla&vymňoukla |  Povíd(ač)ky
Ty pohádky mne nějak chytli... Tuhle jsem vymyslela na hodině ježdění. A patří (kromě Kulíšků) Sokratovi, Britovi, Lusi, Láňovi i Malaze a celému TJ Moravan. A dneska i "ixluziv" věnování pohádky pavlovi a Anče.

Jsou úplně všude, nepovím vám, kde se vzali, ale prostě tu jsou. Myslím Čudvíky. Takové malé človíčky, kteří vypadají všelijak, takže se nedá říct, jak vlastně vypadají. Ti moji, které jsem potkala ve stáji, se umí smršťovat a natahovat. Podle čudvíčího řádu musí tam, kde bydlí pomáhat. Ale nebyli by to Čudvíci, kdyby nebyli vynalézaví.

Když se jednoho rána objevily ve stáji, kde postávalo šest koní, přivítal je jiný Čudvík: "Ahoj, to jsem rád, že tu nebudu sám. Já jsem Poňvík a vy?" "My jsme Kůňvíci!" odpovědělo sborem pět nových Čudvíků. Poňvík jim ještě v rychlosti popřál hodně štěstí ve starosti o velké koně, a sám se šel věnovat svým šesti poníkům.

A Kůňvíci se pustili do hry, tedy pardon, do práce. Natáhli se a vylezli na koňský hřbet. Pak si připevnili na nožky kartáčky a začaly pořádat závody v bruslení na zádech koníků. Vždy se ozvalo:"Připravit, pozór, teď!" A vmžiku se koníkům leskla záda. Nakokonec bruslili ze hřbetu na bok a zase nahoru. Jen na bříšku nemohli koníka nijak vyčistit, protože by popadali jako hniličky.

Když měli koníci krásnou, lesklou srst, vykřikl jeden z Kůňvíku: "A teď si budeme hrát na jeskyňáře!" Než se stihli dát Kůňvíci do hry, vyrušil je Poňvík: "A jak se to hraje, budu hrát s vámi!" Kůňvíci zakroutili hlavičkami a ten nejchytřejší zvedl prst:" Čudvíci s jinými jmény nesmí spolupracovat, protože kdyby se například Poňvík připletl k čištění kopyt velkých koní, mohl by ho poškodit nebo vyčistit špatně, protože poník má jiné kopýtko!" Byla to pravda, pravdoucí, takový byl další zákon Čudvíků, ale Poňvík to ne a ne pochopit. A ještě k tomu všemu se urazil.

Kůňvíkům z toho bylo chvíli smutno, ale nakonec se dali do hraní. Smrštili se tak, že byli maličcí jako maminčina jehla, kterou zašívá roztrhané kalhoty. A potom si vytáhli takové maličké krumpáčky, aby mohli objevovat jeskyně. Tedy, oni říkali jeskyně, aby to byla nějaká hra, doopravdy to byla koňská kopýtka, která těmi krumpáčky vyškrabávali. Ale najednou se ozval divný dupot. Byla to lidská dívka, která si přišla zajezdit, Kůňvíci se lekli a utekli. Pak přišla další děvčata a hrozně se divila, že jeden z koníků je celý vyčištěný, ale má špinavé jedno kopýtko a břicho. Jen my víme, že Čudvíci nestihli kopýtko vyčistit, protože se museli schovat.

Potom dívky koně odvedli a Kůňvíci se strašlivě nudili. Povídali si spolu a chtěli si povídat i s Poňvíkem, ale ten nebyl k nalezení. Byl schovaný v uchu bílého poníčka a kul škaredé pikle proti Kůňvíkům, ale i děvčátkům. Byl na ně navztekaný, protože se nikdy nesvezli na jeho ponících.

Hodinka uběhla jako voda a dívky vedli koně do boxů (to jsou takové bytečky pro koně). Poňvík se rychle schoval pod kopýtko nejčipernějšího a nejzlobivějšího koně a polechtal ho tam, kde končí kopyto a začíná noha. Ten kůň je ovšem strašně lechtivý, takže se rozběhl do svého boxu a mladou slečnu přitom smýkal za sebou, skrz seno a přes kolečko hnoje.

Kůňvíci byli hrozivě rozzlobení, ale rozhodli se, že si nebudou Poňvíka zatím všímat a uvidí, co bude dál. A stejně je to s námi, my si počkáme do další jezdecké hodiny, na další Poňvíkovy lumpárný a další hry Kůňvíků.

Tak to je tedy konec a z další hodiny snad přinesu další Čudvíky.


Zlatí sloni v zemi Ta

4. ledna 2012 v 20:56 | Mňoukla&vymňoukla |  Povíd(ač)ky
Edit: 8. 1.;16:50
Pohádka pro Kulíšky, o tom, že se nemá měnit. Ještě ilustrace (vlastní) a můžeme začít :)
<a href="http://www.bloglovin.com/blog/4435675/?claim=nbzjvcbvqx3">Follow my blog with Bloglovin</a>