NALINKOVANÝ blogspot

Zlatí sloni v zemi Ta

4. ledna 2012 v 20:56 | Mňoukla&vymňoukla |  Povíd(ač)ky
Edit: 8. 1.;16:50
Pohádka pro Kulíšky, o tom, že se nemá měnit. Ještě ilustrace (vlastní) a můžeme začít :)


V zemi, kde mají lidé barvu nazlátlého kakaa, kde jsou ukryty poklady z hvězd, kde žijí velcí sloni s malýma ušima, se narodila princezna. Její tatínek, moc hodný arcisultán na ni byl arcipyšný, vždyť dívenka měla úsměv jako nejsladší mango a očka jí zářila jako dvě hvězdy, které nad zemí Ta každou noc vycházeli. Té dívence začali říkat Tusasa.

A snad i zem Ta na ni byla hrdá. Princezna Tusasa totiž rostla v krásnou slečnu. Když byla dívenkou, byla krásnější než poupata, když byla slečnou, byla krásnější než rozvitá květina. Ale květiny vadly, rostly nové a zas vadly, ne tak Tusasa, byla den ze dne krásnější.

Nejen to, byla moudrá, k životu potřebovala málo a co přebývalo, rozdávala. Když jednou procházela ulicí, s košem fíků a datlí, sama rozdávala chudým, nemocným lidem ovoce, potkala zvláštní stařenu.
Žena měla šedivé, dlouhé vlasy, ale nejzvláštnější a nejděsivější byly oči. Ve vrásčité, stařecké tváři byly posazeny dvě velké zlaté oči. Tusasa ostýchavě nabídla stařeně koš s ovocem, žena se usmála zašeptala: "Tusaso, celý náš národ by se ti měl odměnit. Ale protože máme jen to, co nám dáš, odměním tě sama zem Ta. Dnes večer, hned jak přijdeš, běž k jezírku v sultánské zahradě a čekej, ale pamatuj, PATŘÍŠ DO NAŠEHO SVĚTA!" A stařena zavřela oči.

Tusasa se usmála, pak stařenu politovala, že jí přeskočilo, ale nakonec se k jezírku vydala, snad ze zvědavosti. Slunce zacházelo, střetlo se na obloze s měsícem a.... náhle se kolem jezírka objevilo pět zlatých slonů. Zlatých slonů s malýma ušima. Tusase zezlátly oči, zapomněla, kam patří a chtěla jen stádo zlatých slonů. Za cokoliv.

Princezna se nemohla vzpamatovat, byla sice ještě krásnější, se zlatýma očima, ale jejím rodičům bylo i tak smutno. Chtěli, aby se provdala za někoho hodného, a zrovna teď, když se měl konat Bál pod hvězdami, tak se princezna pomátla. Chodila po zámku, hubla, nejedla a nepila, myšlenka na zlaté slony ji tak naplňovala, že nemohla nic jiného dělat. Opakovala stále stejná slova, jakoby ji někdo slyšel: "Vyměním.... Zlatí sloni... Vyměním," a tak stále dokola. Žádný lékař ji nedokázal vyléčit, žádná kouzelnice vyhnat zlou nemoc neuměla.


Princezna se nemohla vzpamatovat, byla sice ještě krásnější, se zlatýma očima, ale jejím rodičům bylo i tak smutno. Chtěli, aby se provdala za někoho hodného, a zrovna teď, když se měl konat Bál pod hvězdami, tak se princezna pomátla. Chodila po zámku, hubla, nejedla a nepila, myšlenka na zlaté slony ji tak naplňovala, že nemohla nic jiného dělat. Opakovala stále stejná slova, jakoby ji někdo slyšel: "Vyměním.... Zlatí sloni... Vyměním," a tak stále dokola. Žádný lékař ji nedokázal vyléčit, žádná kouzelnice vyhnat zlou nemoc neuměla.

Tak to trvalo mnoho dní, až jednoho dne, když měl zrovna přijet obzvlášť moudrý lékař, princeznu nikde nenašli, zmizela. Ani nemuseli vytahovat smuteční sukna, od doby princezniny nemoci byla vytažena.

Naše princezna šla zatím hledat zlaté slony, nikdo jí nevedl, ale ona šla. Byla vychrtlá, zošklivěla a s krásnýma zlatýma očima byli také problémy. Kdekdo je chtěl koupit a hejno strak si ji celou chtělo někam odnést! Prošla toho spoustu, žádný poutník nebyl tak vytrvalý jako Tusasa, ale každá cesta někde končí. Tusasa přišla k moři, kde nemohla dál, moře ji nepustilo. Tusasa si sedla na zem a začala plakat. Ikdyž měla zlaté oči plakala obyčejné slzy. Byla sama, ošklivá a opuštěná, nikdo ji nechtěl. Plakala na pláži dlouho, tak dlouho, že po problouzněných dnech usnula v písku.
Ráno se probudila v místnosti s jediným malým okénkem, byla pod teplou peřinou, na krku měla náhrdelní z lastur a lastury ležely i všude kolem ní.

Honem se zvedla, aby šla dále hledat slony, ale nemohla dál, byla strašlivě zesláblá. Do dveří vešel mladík s náručí plnou lastur. "Ale, ale, to už jste na odchodu...?" usmál se a dopravil Tusasu zpět do postele. Sběrač lasur se o Tusasu staral, ale kdykoliv na ni promluvil, nedostal žádnou odpověď. Každé ráno ji s sebou brával na lastury, prý, aby mu pomáhala. Spíše ho bavilo se dívat, jak se stále lépe vypadající Tusasa směje, když se v moři odráží zlaté sluneční paprsky.

Jednoho rána, když zase vyšli na pláž, se sběrač lastur natáhl do písku a pozoroval princeznu. Ta neznámá dívka se mu líbila, usmál se na ni. Slunce pálilo, Tusasa se smála slunci a sběrač z toho všeho usnul....

Když se vzbudil a rozhlédl se kolem sebe, příšerně se polekal. Dívka, o kterou se tak pečlivě staral, hlídal ji, aby mu neutekla, teď byla pryč. Mladík se rozběhl po pláži, křičel, hledal, ale marně, odpovídalo mu jen rozbouřené moře. A bylo to také moře, které vyplavilo na břeh lasturový náhrdelník. Sběrač lastur se polekal. Vrhl se do vln, aby našel svou neznámou slečnu. Byla jen o pár metrů dál, křečovitě se držela útesu, každou chvíli se zalkla nějakou příchozí vlnou. Mladík ji chytil a plaval s ní ke břehu, co jen mu rozbouřené moře dovolilo.

Ještě než byli na břehu, zvrátili se princezniny zlaté oči v sloup. Když ji sběrač dopravil na břeh, její tělo kleslo do písku. Sběrač dobře věděl, co musí udělat. Kdysi dávno mu jedna moudrá velryba vyprávěla, že krásným slečnám, které nedýchají, nepomůže nic jiného než láska. Ani chvíli se nerozmýšlel, měl ji rád, už když ji našel na pláži. I tu ošklivou a vychrtlou, blouznící dívku měl rád. Proto ji lehce políbil na tvář.

Tusasa otevřela oči. Otevřela oči, ze kterých se vytratila všechna zlatá barva. Usmála se na promoklého mládence a zeptala se: "Prosímvás, kde to jsem?" Sběrač lastur se jí snažil vysvětlit, kdo je, co s ní bylo a jak se o ni staral. Princezna si vzpomněla na stařenu i na zlaté slony. Byla ráda, že přelud a omámení zmizelo. Byla šťastná, že místo stáda zlatých slonů našla lásku.

A dál už to bylo jako v každé pohádce. Ti dva se vzali, šťastně spolu žijí snad dodnes a princezna ví, že se nemá měnit.


Autorka vyjadřuje obavu, jestli to není moc náročné, protože sama žádné děti nemá, prosí dětné (opak slova bezdětný :)) čtenářky, aby dětem pohádku přečetli a ozvali se :)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pirate-jack Pirate-jack | Web | 7. ledna 2012 v 13:53 | Reagovat

krásná pohádka, těším se na pokračování.

2 Edith Holá Edith Holá | Web | 7. ledna 2012 v 14:40 | Reagovat

Já se také těším.

3 Lukky Lukky | Web | 8. ledna 2012 v 18:54 | Reagovat

Veľmi pekná :)

4 pavel pavel | Web | 8. ledna 2012 v 23:02 | Reagovat

hezká :-)

5 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 9. ledna 2012 v 21:00 | Reagovat

Kubovi se líbí.

6 Pirate-jack Pirate-jack | Web | 11. ledna 2012 v 20:02 | Reagovat

Strašně krásná pohádka. Ty zlatý kuky jsou metafora, neby byly fakt ze zlata ?

7 lucisek169 lucisek169 | Web | 12. ledna 2012 v 19:25 | Reagovat

To je pěkný, krásný, nádherný, a všechno nejnejnej... :)

8 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 5:55 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

9 Motýlek Motýlek | 25. února 2012 v 13:48 | Reagovat

Jé, krásně kreslíš!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
<a href="http://www.bloglovin.com/blog/4435675/?claim=nbzjvcbvqx3">Follow my blog with Bloglovin</a>