NALINKOVANÝ blogspot

Odložená

22. srpna 2012 v 22:06 | Mňoukla&vymňoukla |  Povíd(ač)ky
Milí,
následující text bude sice o panence, ale to je z toho důvodu, že mi to přijde méně drastické. Berte to jako metaforu. Jinak pro zajímavost, mou rozhovorovou práci můžete nyní nalézt na Spisovatelích, kde vedu dialog s Bendou z Monia. A nyní už prostor pro pocídku Opuštěná. Možná bude znít strašně moc depresivně, ale je tam ta vrozená láska k mamince. Jinak povídka je trošku z osobní zkušenosti. Byla jsem už poměrně velká, když jsem musela vyhodit jednu látkovou panenku, ale bylo v ní schované dětství...

Ležela dlouho mezi ostatními hračkami. Ve skleněných očích měla všechno, co jí nyní běhalo v bavlněné dušičce. Hřál ji tam již několik let starý šťastný výkřik, když ji maminka dostala. Ta tajemná chvilka, kdy jen šustil balící papír a potom ten radostný jek, když v papíře ležela ona. Jak byly hrdé, obě dvě, že mají jedna druhou. Že jsou matka a dcera. Byla první panenkou, rozmazlený prvorozenec. V postýlce měla místo na polštáři vedle plyšového médi. Chodila do školy a snažila se svou bavlněnou ručkou chytit tužkou, kterou jí maminka podstrkovala. Ta vzpomínka hladila a hřála stejně jako maminčina ruka na té její, když ji vedla po papíře. Úsměv na jinak nehybné tvářičce se roztahuje se vzpomínkou na černou tmu nebo noci s bouřkami. To maminka vyprávěla pohádky, aby se její miláčci a hlavně panenka nebáli. Strach se z pohádkami rozplynul jako cukr vhozený do teplého čaje. Byli to vlastně takové čaje lásky. Z každého si v srdíčku schovala lok, aby její láska k mamince nikdy nezmrzla, aby nezamrzly a neodešly vzpomínky na ni. Doufala, že ty lžičky láskového čaje nebude nikdy potřebovat. Za milými vzpomínkami byla zeď. Tlustá, betonová zeď, kterou panenka postavila a nemohla za ni ani ona sama.
Vytrvalá šeď skládky a studený déšť, který prosakoval bavlněný tělíčkem až do duše, zeď pomalu rozmáčel. Rozsypala se, stejně jako se rozsypala šňůra slz po panenčině obličeji. Stejně jako se na ni sypal prach po několik let. Ležela zapomenutá, se zlomeným srdíčkem a drátem v nožičce. Zlomila si ho, když spadla za poličku. Nevytáhl ji nikdo, dva roky vězela mezi zdí a poličkou a skulinou mezi oblíbenějšími hračkami a novými věcmi sledovala svou maminku, která ji už nepotřebovala. Dívku, která vyrostla, dospěla a zapomněla. Dívku, která se vyhnula pohledu laskavých sklenněných očí a odnesla ji sem. A ona tu leží, promoklá do poslední nitky. A trpělivě staví novou zeď. Pije schované láskové čaje a staví, cihlu po cihle ze šťastných vzpomínek.
"Maminka, maminka!" běží jí duší. Zeď stojí. Tlustá a pevná. Aby slovo maminka mělo vždy čistý, krásný a nejmilovanější zvuk. Přes všechno. Maminka, synonymum pro lásku.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 dobry-jmena-uz-jsou-pouzity dobry-jmena-uz-jsou-pouzity | Web | 22. srpna 2012 v 22:25 | Reagovat

Nemám slov... Prostě nádhera! :-)

2 Giornale Giornale | Web | 22. srpna 2012 v 22:32 | Reagovat

Tak krásný a smutný. Marně vzpomínám, kde jsou odložené moje panenky, se kterýmmi jsem si hrála jako malá. Ale jak znám maminu, tak jsou někde uložené v krabicích, abych, až budu mít vlastní děti, jim je mohla dát...

3 Black☆ Rock Shooter Black☆ Rock Shooter | E-mail | Web | 22. srpna 2012 v 23:13 | Reagovat

Tohle je prostě nádhera !!!
Tak trochu mi to připomnělo Toy Story 2 kdy je ta část co Jessie zpívá o svém životě se svojí holčičkou jejíž byla panenkou do dob, než její dít vyrostlo a zapomenulo na ní :)

4 Peetie Peetie | Web | 22. srpna 2012 v 23:24 | Reagovat

Nádherné. Trošku smutné a zároveň plné lásky. Bože, je mi z toho do revu. Naozaj to chytí za srdce. Tlieskam

5 sabulebambule sabulebambule | 22. srpna 2012 v 23:30 | Reagovat

páni ...to jsi jako fakt napsala ? O_O strašně pěkně napsané :-D ...jak už tady někdo napsal : nemám slov :-)

6 Benda z Monia Benda z Monia | E-mail | Web | 22. srpna 2012 v 23:34 | Reagovat

Měla bys udělat rozhovor taky s tou panenkou...

7 Es Ef Es Ef | Web | 22. srpna 2012 v 23:59 | Reagovat

Tohle mi přijde neskutečně povedený!

8 anniehorse anniehorse | Web | 23. srpna 2012 v 7:37 | Reagovat

Achjoo...jak ty to děláš? Ty umíš napsat prostě všechno...;)

9 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 23. srpna 2012 v 9:05 | Reagovat

Pěkně podané.

10 Mňoukla&vymňoukla Mňoukla&vymňoukla | Web | 23. srpna 2012 v 9:46 | Reagovat

[1]: Děkuju moc! Skvělá přezdívka! :)
[2]: Jestli jsou schované pro tvé děti, tak se jistě moc těší a taky na tebe vzpomínají.
[3]: Děkuji, převelice děkuji. Toy Story 2 jsem bohužel neviděla.
[4]: Tak to bylo myšlené, smutné, ale s láskou. Děkuji a klaním se až k zemi.
[5]: Ano, já. Děkuji.
[6]: Radši ne. Nebudeme otvírat staré rány.
[7]: Ó, děkuji!
[8]: Všechno ne :). Třeba úvahu neumím...
[9]: Děkuji, děkuji, děkuji!

11 Motýlice Motýlice | 23. srpna 2012 v 16:34 | Reagovat

Nádherná povídka... až mě to rozplakalo :')

12 pavel pavel | Web | 23. srpna 2012 v 21:31 | Reagovat

Někdy naopak odloží děti své rodiče.

13 Sabina Sabina | Web | 26. srpna 2012 v 19:59 | Reagovat

Nevím co dodat, prostě překrásné !

14 Edith Holá Edith Holá | Web | 26. srpna 2012 v 22:38 | Reagovat

Moc smutné!

15 christiiinka christiiinka | Web | 28. srpna 2012 v 8:33 | Reagovat

Pááni, jak jsou ty příběhy odložených hraček vždycky smutné. Možná proto si všechno poctivě syslím v krabicích pod postelí :-). Ale dostaly mě hlavny ty poslední věty...

16 Robka Robka | Web | 28. srpna 2012 v 18:30 | Reagovat

Krásná povídka, co vezme za srdce.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
<a href="http://www.bloglovin.com/blog/4435675/?claim=nbzjvcbvqx3">Follow my blog with Bloglovin</a>