NALINKOVANÝ blogspot

Září 2012

Vílí (tý)deníček

25. září 2012 v 15:23 | Mňoukla&vymňoukla |  Pour vous
Milé blogerstvo!
Ačkoli jsem protáčela oči v sloup, když jsem minulé pondělí zahlédla téma týdne, tak nakonec mi (jak poznamenala i Lúx ) přirostlo k srdci. Mohli jste si přečíst tři mé články, z toho dvě povídky a jednu pohádku. Ovšem pročítat články na TT už zas taková lahoda nebyla. Rozhodla jsem se udělat vlastní výběr článků (větší a oficiální najdete na Tématu). Až se prokoušete přez něj, doletí k vám dvě víly z ilustrací k mým vílenkám (články na TT).

Víla z krabičky od sirek

23. září 2012 v 16:28 | Mňoukla&vymňoukla |  Povíd(ač)ky
Chtěla jsem to napsat jako pohádku a věnovat ji kulíškům, ale nyní si nejsem jistá, jestli je to pohádka. Poradíte?

Rychle jsem se balila do svetrů, kabátu a šály, aby mi neujel autobus do práce. Na zastávku autobusu jsem se snažila běžet nejrychleji, jak to namrzlý chodník dovoloval, ale nestačilo to. Autobus mi odjížděl přímo před nosem. Další jel až za několik hodin. Brodila jsem se čerstvě napadlým sněhem, který ještě nestihli z chodníku odhrnout. Začalo mi být jasné, že o mnoho dříve než autobus, který pojede, v redakci nebudu.
Začal padat sníh a já jsem se ještě více zachumlala do své šály. Vločky se mi rozpouštěly ve vlasech a studily. Začalo vycházet slunce. To je na zimě zrovna pěkné, sníh, který se třpytí v ranních růžových paprscích. Dívala jsem se na jiskřičky poskakující po sněhu.
Najednou jsem ve sněhu zahlédla něco duhového. Sehla jsem se, abych viděla, co to je. V tu chvíli jsem nevěřila ani svým očím, ani svému rozumu. Ve sněhu ležela dívenka. Ale jaká droboučká, byla dlouhá jako můj malíček a skoro tak hubená. A navíc měla křidélka, duhová křidélka, které jsem zahlédla napoprvé. Měla jsem před sebou vílu, opravdovou živou vílu, nemohla jsem tomu uvěřit. Náhle jsem se polekala, víla byla neobyčejně bledá a studená. A ta duhová křidélka měla obrostlá jinovatkou.

Víla na plný úvazek

21. září 2012 v 18:01 | Mňoukla&vymňoukla |  Povíd(ač)ky
Neříkejte mi, že vy/vašedcery/vaše sestry jste nikdy nechtěly být princeznou? Nebo kouzelnicí? Nebo snad vílou? Není to dobrý nápad, vážně...
Povídka věnována dvěma dívkám, které lze označit za víly, přestože nemají křídla a vypadají jako lidé. Sabi, Lus, užijte si to!

Mezi růžemi od vína

18. září 2012 v 18:12 | Mňoukla&vymňoukla |  Povíd(ač)ky
Čeho blogeři nejsou schopní... Opravdu jsem nečekala, že já věřím na víly bude mít takový ohlas. Nevěřila jsem svým očím, když jsem si všimla, že je to TT. Chci vědět jestli ti, co hlasovali dokáží napsat seriózní článek na tohle téma... A teď už moje minipovídka.

Našel jsem ji v zakouřené vinárně. Uprostřed čpavého kouře z doutníků, po několikáte skleničce nejlevnějšího červeného. Občas mi káplo do skicáku a dělalo růžové fleky. Vypadaly jako květiny, jako malé růže. Malé, roztomilé růžičky, které jsem nosíval paní učitelce na vysvědčení. Maminka mi vždycky ten pugétek strčila do ruky, a na té své měla občas drobný škrábanec. Od trnů, když stříhala na zahrádce růže pro paní učitelku. Ani nevím, jestli si to ta ženská zasloužila. Maminka si kvůli ní poškrábala ruce, a stejně mi baba dala čtyřku z češtiny. V deváté třídě. Najednou něco přetrhlo tok mých myšlenek, objevilo se to náhle ve skicáku s růžemi od vína.

Nádražní

17. září 2012 v 17:01 | Mňoukla&vymňoukla |  Povíd(ač)ky
aneb vlakem lidskými dušemi. Věnováno Praze a Edith.
Jak je nádraží tiché, když ho halí tma, která zmodrala přemožena světlem pouličních lamp. Na dlažbě jen občas zarachotí kufr na kolečkách. Tadadam, tadadam! Jako malý nákladní vláček. Několik párů očí se obrací na línou, roztřesenou ručičku hodin, která se stejně ospale jako cestující vleče po svém okruhu. Cvak, cvak, cvak. Cestující na lavičkách se schoulí do sebe a světu ukazují jen svou ospalou tvář, uvnitř ještě sní. Někdo se choulí ke kelímku s kávou z nádražní pekárny.
Uf, uf, uf! Přisupí stará lokomotiva. Lidé schouleni do sebe se svými kelímky, jsou nemluvní a tišší. Jako nádraží. Stočí se do koutku sedadel a usínají. Vychází slunce. Zlaté a oranžové paprsky probouzí spící pasažéry. Probouzí i jejich ospalá nitra. Probouzí jejich duše. Kupé šumí hovory. Lidé se smějí, povídají. Někdo nahlas, vlak už dávno není ospalý. Ale někteří se nemění, schovávají se za hradbou novin, snad se bojí ostatních. Snad si nemusí povídat, nebo chce nepozorovaně sledovat ty probuzené charaktery. Ospalé šelmičky, které vstaly. Některé tlumeně šeptající, některé se nestydí halekat. Hop, hop, hop!
Brzdící vlak poskočil. Na chvíli odloží hradbu novin, a otočí se na něj několik tváří. Jak jsou ti lidé zvědaví! Kdo se to schovával za hradbou šustivého papíru? Stačí se ještě podívat, jak vystoupil z vlaku a usedá na lavičku na peroně. A zase s hradbou novin.
Potom vyjde z nádraží. Klap, klap, klap! Ťap, ťap. Po chodníku se míhají boty. A kolem se míhají tváře, některé s nezájmem, některým se blýskají oči. Kdo se to schovává za novinami. Cink, cililink! Zazvoní tramvaj a odváží další tváře pryč. A jiné přiveze. Ufff! Odfrkne si autobus a nabídne k pozorování další tváře. Některé se smějí, některé mračí. Co si asi myslí tam ta slečna na vysokých podpatcí? A co ten staroušek s těžkou taškou?
Žbluňk, žbluňk! Žbluňká voda, kterou plive ozdobná ryba do bazénku kašny. Hradba novin se trošičku propadá. Oči za ní pozorují dlouhé, tiché kroky. Komu patří? Muži s dlouhými vlasy a sakem. S růží v ruce. A ten pohled. Hradba novin se propadá ještě kousek, aby džentlmenovi bylo vidět do tváře. Je tak smutná. A ta růže. Proč nejde? Proč ho tu nechává čekat? A jak vlastně vypadá? Která dostane tu růži?
Hradba novin se zase trochu povysune a už je to zas ta nepřístupná zeď. Klapity, klapity, klap! Přiklapou něčí podpatky. Hradba padá. Úplně. Ona má neupřímnou tvář. A on tak šťastný... Ta si ho nezaslouží, zamračení se rychle schová za hradbu. Ale dnes je šťastný.
Schovat noviny, zvednout se z lavičky. A usmát se. Dnes je šťastný! Dnešek je šťastným!

Louvre v Praze

16. září 2012 v 18:57 | Mňoukla&vymňoukla |  Různé (vy)mňouky
Dobrý večer!
U mě není zrovna nejobvyklejší článek "deníčkovského typu", ale protože můj zážitek poměrně úzce souvisí s blogem, rozhodla jsem se, že se o zážitek s vámi podělím. Tak tedy...
Strávila jsem dva nádherné dny v Praze. Praha mě odjakživa fascinovala, v každém mém věku pro mě měla něco, co mě zaujalo. Jako úplně malé kotě jsem byla na Petříně, jako větší kotě jsem procházela středověkou Prahu, která mě zajímala a pamatovala si všechny pověsti, které se k oněm místům vyprávěli. Prahu a její památky jsem prošla ještě několikrát, a na některá místa se ráda vracím. Od doby, co jsem se zamilovala do Beatles, chodím pravidelně (a když vyjde chvilka) na Kampu, k Lennonově zdi. Marně hledám svůj bývalý nápis.

Čaje s Múzou, zn.: NESTÍHÁM!

10. září 2012 v 21:02 | Mňoukla&vymňoukla |  Různé (vy)mňouky
Tak tentokrát se rozhovorů sešlo opravdu hodně! Měla jsem co dělat, abych to všechno pročetla. A nyní ten úkol čeká na vás, mí milí čtenáři. ZAtím vám předložím jen první čtyřku, více snad někdy jindy... Jenom upozornění pro začátek: PROJEKT NENÍ ČASOVĚ OMEZEN! NEMUSÍTE JEN PSÁT, MŮŽETE I KRESLIT A NAŠKARABT K TOMU TŘEBA JEN, KDY VÁS MÚZA NAVŠTÍVILA. POVINNĚ SI PŘEČTETE CELÉ ČLÁNKY NA BLOZÍCH MAJITELŮ :).

1. Lucernička lovila Múzu a stálo to za to:
- Ved vies.. preco ku mne tak casto chodis, ked vies aka som leniva?
- Oh !
- Tak sorry :D
- Asi preto, ze potrebujes horu inspiracii aby si aspon jednu z urodnila.
- Mile.
- Nie skor smutne, niekedy by som ta najradsej kopla do zatku.
- To bolo hnusne, vazne !
- Vazne ?
- Ale nie :D. Tak ok, ved ja sa chystam to z urodnit..
- Kedy ?
- Uz coskoro :)
- Aha, zas to slovicko coskoro.
- Nemam cas.
- Polovicna pravda.
- Nechce sa mi !
- Cela pravda :))


2. Nemocnou Opti-Mystique nechce její Múza nechat odpočívat!


,,Ale prosimtě. Já ti chci přece jenom pomoct."
,,No neříkej. Nëyo, udělej s tím něco..."
,,Já? Ty jsi ho vytvořila takového, jaký je. A mě spíš zajímá tenhle čaj než nějaký blonďák."
,,Nebraň se tomu. Umění nevzniká z dobré nálady. Pusť si tu tvoji depkoidní složku a provětrej vodovky."
,,Ale moc to tím nepřežeň. Ať je to i dostatečně šílené."
,,Chce to nějaký pořádný underground, kterému nikdo nebude rozumět.
,,Přece nechceš jít s davem, ne?"
,, ... nechte mě aspoň trochu nadechnout ... "
,,Na to není čas. Nalij si do toho čaje slivku a jdeme na to."
,,Proč ještě nemáš vytažený skicák? Hejbni s sebou!"


No, jestli se chcete dozvědět, jestli Optinku utýraly dřív horečky nebo Múza, tak: http://opti-mystique.blog.cz/1209/caje-s-muzou-navsteva-dvou-cvoku

3. Metzli a její dredatá Múza!
. Takže co by asi tak mohla chtít? Červený koberec?
"Tak za ten bych se nezlobila."
"Uff, tak to seš ty?" Múza s modrými dredy oblečená v kusu listu a tělo pokryté tetováním. Ještě nějaké dotazy, proč píšu jak idiot?
"Ne, papež," protočí oči. "Co chceš? Nelíbí se ti nápady?"
Zhluboka se nadechnu. "Jako myslíš teď ty tři dny, kdy jsem nenapsala k Božímu trestu ani řádek? Jo, nemůžu si to vynachválit."
Vztekle chňapne hrnek čaje a šplíchne po mně. "Nemůžu za to, že se myšlenkama potuluješ anithornevíkde."

Šíleně geniální pokračování: http://metztli.blog.cz/1209/sezeni-prvni

Vadilo by vám, kdybych přestala vaše příspěvky zveřejňovat? Dělám to ráda, ale čas je čas. Ale problém to není, takže řekněte!

My, Dospělec I.

8. září 2012 v 14:00 | Mňoukla&vymňoukla |  Různé (vy)mňouky
Múza do mě ryla a ryla a ryla, až jsem jí slíbila, že ten její "novej, skvělej objev" (citace) zpracuju. Zamilovala se do fejetonu. Neříkám, že to není sympatický chlapec, ale nikdy bych neřekla, že má moje Múza smysl pro humor. Mimochodem, jestli zjistí, že tady šířím její soukromí, tak mě zadupe do země, tak se o tom prosím moc nešiřte... A nyní už tedy fejeton Já, Dospělec I.

Nemá název, ale duši

6. září 2012 v 21:33 | Mňoukla&vymňoukla |  Zatlapkaná poezie
Moji milovaně milovaní,
Mňou toho má až nad kebuli. Takže slibovaná básnička je až teď, udělali jste mi radost, že jste se jí dožadovali. Taky mi děláte radost svými rozhovory s Múzami. Jsou krásné a milé a jsou všechno jen ne obyčejné a nepovedené. Snad někdy brzy zveřejním vaše nové příspěvky, a že jich je! Strašně moc vám ještě jednou děkuju i za chváli mého projektu, ani nevíte, jak jsem dojatá... A nyní pro vás mám tu básničku. Myslím, že je to jedna z prvních (mých), která nemá jen ubohé kostřičkovité tělíčko, ale i dušičku...

Čaje s Múzou podruhé

3. září 2012 v 21:27 | Mňoukla&vymňoukla |  Různé (vy)mňouky
Drazí!
Čaje zaznamenávají úspěch. Máme odkaz na AB. A také spoustu nových příspěvků!
A mám na vás prosbu, mohli byste tu čajíčkovou ikonku dávat ke svým múzím článkům, nebo alespoň házet odkazy, aby se o projektu dozvědělo ještě více lidí. (Čajíková ikonka dostání v menuboxu).
A teď už NOVÉ příspěvky.
<a href="http://www.bloglovin.com/blog/4435675/?claim=nbzjvcbvqx3">Follow my blog with Bloglovin</a>