NALINKOVANÝ blogspot

Víla z krabičky od sirek

23. září 2012 v 16:28 | Mňoukla&vymňoukla |  Povíd(ač)ky
Chtěla jsem to napsat jako pohádku a věnovat ji kulíškům, ale nyní si nejsem jistá, jestli je to pohádka. Poradíte?

Rychle jsem se balila do svetrů, kabátu a šály, aby mi neujel autobus do práce. Na zastávku autobusu jsem se snažila běžet nejrychleji, jak to namrzlý chodník dovoloval, ale nestačilo to. Autobus mi odjížděl přímo před nosem. Další jel až za několik hodin. Brodila jsem se čerstvě napadlým sněhem, který ještě nestihli z chodníku odhrnout. Začalo mi být jasné, že o mnoho dříve než autobus, který pojede, v redakci nebudu.
Začal padat sníh a já jsem se ještě více zachumlala do své šály. Vločky se mi rozpouštěly ve vlasech a studily. Začalo vycházet slunce. To je na zimě zrovna pěkné, sníh, který se třpytí v ranních růžových paprscích. Dívala jsem se na jiskřičky poskakující po sněhu.
Najednou jsem ve sněhu zahlédla něco duhového. Sehla jsem se, abych viděla, co to je. V tu chvíli jsem nevěřila ani svým očím, ani svému rozumu. Ve sněhu ležela dívenka. Ale jaká droboučká, byla dlouhá jako můj malíček a skoro tak hubená. A navíc měla křidélka, duhová křidélka, které jsem zahlédla napoprvé. Měla jsem před sebou vílu, opravdovou živou vílu, nemohla jsem tomu uvěřit. Náhle jsem se polekala, víla byla neobyčejně bledá a studená. A ta duhová křidélka měla obrostlá jinovatkou.


Honem jsem vytáhla z kabelky látkový kapesníček a zavinula do něj vílu jako malou panenku. "Co mám dělat s prochladlou vílou?" ptala jsem se sama sebe, byla jsem zoufalá.
"Musíš se mnou domů," oznámila jsem snad spícímu stvořeníčku a opatrně jsem ji vsunula do kapsičky kabátu. Přeběhla jsem na nedalekou zastávku autobusu. Měla jsem štěstí, za dvě minuty mi jel autobus směrem domů.
Doma jsem nejdříve řádně zatopila a potom jsem do mobilu vyťukala číslo redakce. Představovala jsem si, jak v budově novin zadrnčel starý telefon.
"Redakce Lidových novin, prosím," ozval se z telefonu hlas mé kolegyně Mileny.
"Ahoj Milenko, prosímtě dneska nepřijdu, protože...." zarazila jsem se, kdybych Mileně řekla, že zachraňuji vílu, nevěřila by mi. Ale musela jsem jít honem za vílou, kterou jsem mezitím položila na svůj polštář a přikryla jí několiky kapesníčky.
"Protože?" ptala se mezitím kolegyně z telefonu.
"Protože mám nemocnou dceru, zítra už přijdu, pa Milenko," než se Míla stačila podivit, jaktože mám dceru, zavěsila jsem.
Nevěděla jsem, co dělat s vílou, která málem umrzla. Už jsem byla tak zoufalá, že jsem otevřela svou knihu o bylinkách, ale kapitola "Jak léčit víly" tam nebyla.
Rozhodla jsem se tedy vílu zahřát, to přecejen pomáhá i mně. Rozpálila jsem své topení tak, až jsem se divila, že jsem si nevypálila díru do zdi. Pak jsem udělala víle provizorní postýlku. Vysypala jsem sirky z krabičky, složila do ní další ze své obrovské zásoby látkových kapesníků, z dalšího jsem ve dvou minutách spíchla peřinku, kterou jsem naplnila vatou a jako polštářek jsem do krabičky položila sáček černého čaje.
Svou křehoučkou pacientku jsem do ní opatrně uložila a přistrčila postýlku k topení.
Doufala jsem, že se probere. Mezitím jsem oblepovala lepící páskou svůj náprstek, abych ucpala dírky. Potom jsem uvařila lipový čaj s medem. Nalila jsem si ho do hrnečku a šla pozorovat vílu. Čaj příjemně voněl, topení sálalo a mně se začaly klížit oči.
"V zimním spánku velká víla
malé život zachránila.
Malou věznil krutý mráz,
teď je ale v teple zas.
Oči velké víly při čaji
teď sladkým spánkem klimbají," prozpěvoval mi tenoučký roztomilý hlásek u ucha.
Protřela jsem si oči. Moje malá víla mi seděla na rameni už asi pěknou chvíli a snažila se mě probudit. Nalila jsem jí do jejího náprstku čaj a do svého hrníčku taky.
"Ty jsi Laura, viď?"
"Ano," usmála jsem se, je to víla, není divu, že zná mé jméno, "a ty?"
"Lára!" rozesmála se má malá společnice.
Věděla jsem, že na jaře odletí a bylo mi z toho smutno, často. Neodletěla. Zůstala u mě a jsem její velká víla Laura. Ona je mé štěstí, a od té doby mám ráda zimu. Zimu, kdy jsem našla svou Lárynku, která spává v krabičce od sirek.

Milý čtenáři,
tento článek novinový
je zcela objevný a nový.
Ač tomu neuvěříš chvíli,
v jednom bytě bydlí víly.
Věnují se pilně psaní
a Ty zatím nemáš zdání,
že novin redaktorkou stálou,
je velká víla s vílou malou.
Velká Laura s malou Lárou.



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Houp Houp | Web | 23. září 2012 v 17:22 | Reagovat

To je nádherné, drobounké a roztomilé povídání o krásné víle, které mě prostě nadchlo! Je to krása ;-) Opravdu se ti dílo povedlo, je to takové to, co pohladí po srdíčku :-)

2 Hope Hope | Web | 23. září 2012 v 17:40 | Reagovat

ježišku, to je tak krásné! =o) ach, já vím, proč mít ráda zimu =o)

3 Lúx Lúx | Web | 23. září 2012 v 17:41 | Reagovat

nějak ti tohle téma týdne přirostlo k srdci :)) ale je to fakt nádherý, roztomioučký a podle mě to pohádka je :D

4 Sever-rat Sever-rat | E-mail | Web | 23. září 2012 v 21:36 | Reagovat

Mě se to rozhodně líbí, moc pěkné..

5 Taychi Taychi | E-mail | Web | 24. září 2012 v 6:25 | Reagovat

Lára mi přijde na malinkou vílu moc přísná. Líbí se mi, že Laura pracuje u lidových novin. Už vidím Edith, jak někde v trávě nachází svoji malou vílu. :-)

6 ssabka ssabka | Web | 28. září 2012 v 19:09 | Reagovat

Moc krásné a milé. Vílí písnička je super. Strašně se mi to líbí. Nevím jestli je to zrovna jako pohádka pro malé děti, ale mně se to líbí moc.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
<a href="http://www.bloglovin.com/blog/4435675/?claim=nbzjvcbvqx3">Follow my blog with Bloglovin</a>