NALINKOVANÝ blogspot

Abstraktní povídka

30. července 2013 v 13:54 | Mňoukla |  Povíd(ač)ky
Milouškové!
Abych pravdu řekla, tak na tuhle povídku jsem byla nekonečně pyšná. Chtěla jsem stvořit abstraktní povídku, jako abstraktní obraz, pod kterým si každý představí svoje, tak přesně tak jsem chtěla poskládat slova. Našli se nadšenci pro takovou povídku, ale byly i negativní ohlasy, proto mi nezbývá s potěšením svou abstrakci nabídnout Vám. Po přečtení mi prosím určitě zanechte komentář o tom, jak na Vás povídka působí, jak se při ní cítíte...


Přistáli mezi lžičkami marmelády, vznášejícími se ve vzduchu. A křídla chutnala ospale. Tikot si poklepal na předloktí: "Tik, tik, tik, tik." "Čas odejít do spánku," pokývali hlavami na znamení, že vědí. Pak usnuli na meruňkové vůni, nevěda o Cinkotu. A křídla chutnala odpočatě. On ale přišel, pár skoků přes střechy podzemí, zurčel s kraválem. Přepadl Tikot. Cinkot byl prostě tu.
Vzbudili se s rozčilenými křídly. Nebe se zatřepetalo, Cinkot se lekl a odzurčel. "Jdeme," usnesli se, a pak je rozčileně chutnající křídla odnesla. Tikot si serval roubík z hlubin tváře a poklepal si na předloktí: "Tik tak, tik, tik." "Čas k odletu," měli říct, ale už tam nebyli. Cinkot přizurčel, Tikot strnul a křídla se zamotala do oblohy, chutnala vyděšeně. "Tak, tak," pokýval očima Tikot a hlubiny se moudře zavlnily.
Vše ustalo v okamžiku chaosu. Jen barvy začaly odcházet, odlévat se v nekonečně zmatených proudech barevné řeky. Křídla byla strnulá a jejich chuť zděšeně nechápavá. Černá a bílá, jediné, které zůstaly pevně na svých místech.
Tikot nešťastně sledoval předloktí, Cinkot hloupě hleděl na odliv, hlubiny zůstávaly v nechápavém klidu. Klidné, ledové. Stovky nevědomých očí a nešťastné hlubiny neschopné jakéhokoliv pohybu, odsouzeny ke konci strnou a dívají se.
Tichá bezmoc ochromuje, jen pohnout článkem prstu, pak celým tělem a najít barvy. Ale to nelze, protože odletěli brzy. Pevná náruč strachu a neschopnosti svírá pevněji, skuliny mizí, okna se ztrácejí, dveře pohlcuje černo. A přesto, z pevného objetí vede malá cestička. Ve své drobnosti se jí protáhla.
Drobnost spěchá, neví kam, galaxie mlčí, hvězdy zpívají a létají fialovým Chaosem. Chaos hovoří, přednáší, žehná. Žehná prokletím, ale Drobnost spěchá a spěchá, přes pouště nekonečna. Písek nicoty protéká mezi prameny vlasů, vše je obráceně, sype se vzhůru, letí k patám. A Drobnost běží a běží.
Odvaha s ní skáče do moře času. Drobnost statečně plave skrz Odkapávání a Odzvonění. Chvíli slyší Cinkot, má strach, ale on je uvězněn v náruči. Ona to ví, ale bojí se, zatímco její společnice dovádí ve vlnách pěn a mizí. Odzvonění chytá kotníky a Drobnost volá dno. Dno času.
Čas dusí, tlačí na hruď. Náhle však ji chytá háček. On vidí, splávek poskakuje a dožaduje se vidění. On vidí. Co vytáhne ze samého Dna času? Malá, přidušená časem, pěnou a strachem, bezmocná, spočívá Mu v dlaních Drobnost.
Dojímá ho. Všemoc Mu padá z očí. A srdce Drobnosti náhle procitá, dál však oddaně spočívá na dlaních, drobně láskyplná. Obrací oči k Černé a Bílé, pláče. Jeho oči tam padly také, ztrácí se v chaosu a náhle Všemoc zahřmí. Blesk, rána a strach, hlubiny se znovu vlní.
Tikot poklepává na zápěstí a tiká, tiká radostí. Cinkot drze zurčí, ale křídla nechutnají rozčileně, děkují. Mají vděčnou chuť. Barvy se přilévají a na loďce vděčnosti s nimi Drobnost. Barvy se míchají se slzami vzpomínek, které prší z očí Drobnosti. A křídla jsou náhle samozřejmá, sebevědomá.
Pak všechnu radost, samozřejmost, vše tiší úžas. Barvy se slzami píší… Náhle všem padají děkovná slova a Tikot klepe na zápěstí: "Tik, dík. Díky, díky, díky. Tak, tak. Navždy, tak…" Jedním dechem křídla předčítají dovětek barev: "…protože On vás zachránil."


Díky!
Mňou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Inori Ackerman Inori Ackerman | Web | 30. července 2013 v 13:59 | Reagovat

Osobně abstrakci moc nemusím a popravdě jsem se v tom ztrácela. Každopádně věřím, že si to své nadšence najde a držím palce do další tvorby. :)

2 Leslie739 Leslie739 | E-mail | Web | 30. července 2013 v 14:39 | Reagovat

Abstraktní příběhy, na to už mám taky delší dobu pollíčeno, ale zatím jsem se k tomu nedostala.
Každopádně mě se to líbí, i když se to docela obtížně čte, jak napsala Inori, ztrácím se v tom taky, ale to asi k abstrakci patří, určitě. :-)

3 ssabka ssabka | Web | 30. července 2013 v 18:45 | Reagovat

Lžičky marmelády ! (v nabídce není smajlík, který by vyjádřil mé fanatické nadšení, proto píšu tohoto: :-))
Jak už jsem ti říkala, udělalo to na mě ohromný dojem. Je to docela něco jiného a je pravda, že člověk to musí slyšet, nebo číst minimálně dvakrát, aby si to mohl plně užít. Já ve tvé povídce vidím naději.
Díky.

4 Hope Hope | Web | 30. července 2013 v 21:59 | Reagovat

já mám abstraktní povídky ráda =o) a tvoje se mi obzvlášť líbí ;o) myslím, že na tyhle povídky musí mít člověk talent a ten ty prostě máš =o)

5 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 2. srpna 2013 v 22:54 | Reagovat

Nemohu posoudit, zda je to opravdu abstraktní povídka. Spíš taková nepravděpodobné jevy. Znám abstraktní malby a docela se mi líbí. Umění ale v tomto určitě je, dát takové jevy-nejevy dohromady. Jsem asi moc realistická a věřím - své čtenáře si i tento způsob psaní najde. :-)

6 Kopriva Kopriva | 23. února 2014 v 11:11 | Reagovat

Libi se mi to. Hezky pracujes se symboly, to velmi ocenuju. A take tento zpusob psani je velmi uzitecny pro autora - k procviceni tempa vypraveni a vytribeni stylu. Pekne je to :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
<a href="http://www.bloglovin.com/blog/4435675/?claim=nbzjvcbvqx3">Follow my blog with Bloglovin</a>